moje new ikonka .... :oD
Září 2010
Otruby
6. září 2010 v 20:02 | ADMINKA | POTRAVA KONĚOtruby jsou zbytky pšeničných zrn, které už nejsou tak moc výživné. Dělá se z nich kaše. Otruby zalijeme vařící vodou a necháme vychladnout. Dává se často starým koník, kteří nedokážou potravu rozkousata a také hříbatům.


Ječmen
6. září 2010 v 19:55 | ADMINKA | POTRAVA KONĚJečmen je také obilnina (jako oves), která ale nedodává tolik energie. Koně po něm nevyvádějí jako po osvu, ale přibírají na váze.


Oves
6. září 2010 v 19:51 | ADMINKA | POTRAVA KONĚOves je obilnina dodávající hodně energie. Koně po něm hodně vyvádějí a často jsou nezvladatelní.


Tráva
6. září 2010 v 19:48 | ADMINKA | POTRAVA KONĚTráva je přirozená potrava koní. Tráva obsahuje spoustu přírodních cukrů a je velmi výživná. Kůň se však nesmí trávy přejíst. Mohl by dostat třeba koliku nebo trávicí problémy. Často k takovým problémům dochází na jaře, kdy se kůň opět vrací na pastvu. Byl pořád zavřený v boxe a když se dostal opět na trávu, přejí se.Výběh by nikdy neměl být porostlý příliš vysokou a hustou trávou.

Seno
6. září 2010 v 19:47 | ADMINKA | POTRAVA KONĚSeno je usušená luční tráva. Koníci se jím přikrmují hlavně v zimě, kdy nemají možnost pastvy. Skladuje se na půdě nebo v seníku. Suší se obvykle v červnu nebo v červenci.

Hafling
6. září 2010 v 19:37 | ADMINKAFoto

Původ a historie haflingů
Hafling pochází z tyrolských Alp (Itálie, Rakousko), kde vznikl pravděpodobně křížením malých horských plemen a koní orientálního typu. Existuje více názorů, z kterých plemen byl vyšlechtěn, ale převládá domněnka, že v haflingovi koluje krev huculů, noriků a také arabských koní. Za zakladatele plemene je považován hřebec Folie - narozen roku 1874 horské klisně a arabskému plnokrevníkovi.
Dnešní posun ve využití haflinga ke sportovním a rekreačním účelům vede k oživování plemene krví plnokrevníků.
Charakteristika plemene
Haflingové jsou výjimeční spojením temperamentu s klidnou povahou a spolehlivostí. Jsou učenliví a nenároční. Právem bývají označováni jako malí koně s velkým srdcem. Jsou houževnatí, velmi ochotní a pracovití, sami si vybírají nejjednodušší cestu i místo a dobu odpočinku. Výborně zdolávají těžké horské terény, dokáží si poradit s kdekterou disciplínou jezdeckého sportu.
Popis plemene
Haflingové jsou malí, silní koně s pevnou konstitucí krátkého obdélníkového rámce. Dosahují až 150cm KVH (hřebci od 142 cm a klisny od 138 cm) a hmotnosti 420 - 500 kg. Při plemenitbě je kladen důraz na dokonalou stavbu, silné nohy s čistými šlachami a mohutnými, tvrdými kopyty; na vynikající rovný, ale dobře pružící hřbet; ušlechtilou hlavu s velkými, širokými nozdrami (ne klabonos). Velké oči a krátké uši jim dodávají inteligentní vzezření. Jsou to koně velmi odolní, nenároční, dobře osvalení a dlouhověcí. Jsou to isabely nebo ryzáci, mají rezavou barvu na tmavě pigmentované kůži, bílou hřívu a ocas, jsou povolené (a velmi časté) volně přecházející odznaky na hlavě i na končetinách.
Využití
Z charakteru i stavby haflinga vyplývá jeho všestranné využití. Původně byl vyšlechtěn pro práci v lese a v zemědělství, dnes je výborný ve vozatajství. Díky jistému, pravidelnému a vznosnému cvalu je vhodný také pro voltiž. Získává stále větší oblibu k ježdění v nižších soutěžích v drezúře a v parkurovém skákání. Se svými korektními chody je velmi vhodný také pro hippoterapii a v neposlední řadě, pro svůj malý vzrůst, spolehlivost a nádherný vzhled je velmi oblíbený také u dětí.
Zdroj: www.konici.cz
Starokladrubský kůň
6. září 2010 v 19:36 | ADMINKAFoto
Původ a historie starokladrubského koně
Magická doba císaře Rudolfa II. není jen časem alchymistů a umělců působících na pražském císařském dvoře, ale také časem, k němuž se vztahuje počátek výjimečné historie neméně výjimečného starokladrubské koně, původního českého plemene, které bylo o čtyři sta později prohlášeno za národní kulturní památku.
Roku 1579 byl přímo samotným císařem Rudolfem II. založen v Kladrubech nad Labem dvorský hřebčín, z něhož měli vycházet koně určení pro potřebu císařského dvorního ceremoniálu. Základ chovu tvořili španělští koně, k nimž byli importováni koně z Itálie, kteří dodávali starokladrubskému koni větší rámec a mohutnost potřebnou pro typ karosiéra, koně určeného pro těžké ceremoniální zápřeže.
Skutečný rozkvět zažívá hřebčín za vlády císaře Karla VI. (1712-1748). Písemné prameny z té doby uvádějí Kladruby jako nejsilnější dvorní hřebčín, ve kterém je chováno 300 klisen a 30 plemeníků. Po rozkvětu však přichází i pád, na počátku sedmileté války, 17. června 1757 lehl hřebčín popelem, když padl za oběť oslavám vítězství nad Pruskem v bitvě u Kolína. Za své vzaly nejen budovy, ale i veškerá a velmi cenná chovatelská dokumentace. Svého obnovení se hřebčín dočkal v roce 1770. Stalo se tak na popud tehdejšího následníka trůnu Josefa II. Původně byli v hřebčíně chovány koně různých barev, později se chov ustálil na dvou barvách, bělouších a vranících.
Rok 1918 přinesl nejenom samostatnost, kterou se opájela mladá republika, ale také nechuť ke všemu habsburskému, což se dalo chápat i jako výsledek několikasetleté habsburské nadvlády. Na to bohužel doplatil i kladrubský hřebčín, mezi jehož úkoly patřilo i doplňovat a udržovat ve vídeňských dvorních stájích 36 kladrubských hřebců, z nichž polovinu tvořili bělouši a polovinu vraníci. Československý stát se pochopitelně obešel bez dvorních ceremoniálů a tak bylo, bez ohledu na mimořádnou historickou hodnotu starokladrubského koně, přikročeno k restrikci jeho stáda, která se, prováděna v letech 1925 až 1931, fatálně dotkla především starokladrubského vraníka, který se tak víceméně ocitl na pokraji faktického zániku.
V roce 1938 se však rodí smělý a naprosto ojedinělý projekt na regeneraci strokladrubského vraníka, se kterým přichází a v jehož čele stojí prof. František Bílek. Na samotném počátku měl prof. Bílek k dispozici jen tři hřebce z linie Sacramoso a sedm kladrubských vranek, z nichž čistokrevné vranky byly pouhé dvě klisny. V letech 1940 až 1946 probíhala regenerace v hřebčíně v Průhonicích, poté se stádo přemístilo do hřebčína ve Slatiňaněch. Celý regenerační proces trval třicet pět let a jeho úspěch z něj udělal určitý vzor i pro záchranu ostatních ohrožených plemen.
V roce 1974 je regenerace kladrubského vraníka úspěšně dokončena, na řadu se dostává fáze zušlechťovací, jejíž vůdčí osobností se stává doc. Jaromír Dušek. Pro realizaci tohoto záměru byl importován fríský hřebec Romke, především proto že fríský kůň holandského chovu je do určité míry příbuzný se starokladrubským koněm, neboť je ovlivněn španělskými koni z dob španělské nadvlády nad Nizozemím. Přínos tohoto hřebce spočívá ve zvýšení a mohutnosti a síly kostry spolu s utvrzením vrané barvy. Starokladrubského vraníka, jemuž kdysi hrozil zánik, se tak podařilo definitivně zachránit.
Popis plemene starokradrubský kůň
Majestátný vzhled mohutného karosiéra, jehož vznosné držení těla vyniká při typickém kadenčním klusu, to je první a pronikavý dojem, kterým působí starokladrubský kůň. Samotný řád plemenné knihy pak uvádí, že starokladrubský kůň je koněm velkého obdélníkového rámce, s ušlechtilými tělesnými proporcemi, typickou klabonosou hlavou a výrazným živým okem. Jeho krk je přiměřeně dlouhý, klenutý, dobře osvalený a vysoko nasazený. Kohoutek je téměř neznatelný. Hrudník starokladrubského koně je hluboký, široký s přiměřeně dlouhou lopatkou, která umožňuje jeho typickou pohybovou akci. Středotrupí je oválné s nepříliš dlouhou slabinou. Záď je mohutná, dlouhá, široká, zezadu oválná, případně čtvercovitá. Fundament je suchý, kostnatý, klouby jsou suché a výrazné. Holeň je středně dlouhá, s kratšími nebo i strmějšími spěnkami. Kopyta jsou tvrdá a prostorná. Pro elastické, kadencované a prostorné chody je typická vysoká akce hrudních končetin v klusu, která podtrhuje majestátný vzhled starokladrubského koně. Žádoucí je především bílá a černá barva, z plemenitby se ale nevylučují ani hnědáci nebo ryzáci.
Plemenné znaky
Kohoutková výška hůlková se pohybuje v rozmezí 162 - 174 cm u hřebců a 159 - 171 cm u klisen.
Obvod hrudi je u hřebců 190 až 205 cm, u klisen 190 až 207 cm.
Obvod holeně činí u hřebců 21,5 cm až 24 cm, u klisen 20,5 až 23 cm.
Hmotnost hřebců je 560 až 680 kg, hmotnost klisen 550 až 670 kg.
Charakteristika tohoto koně
Elegantní a majestátný vzhled starokladrubského koně je podepřen i vynikajícími fyziologickými vlastnostmi. Jeho konstituce je pevná, vyznačuje se dobrou plodností, je nadán vytrvalostí a také se dožívá vysokého věku. Starokladrubský kůň má živý charakter a vyrovnaný temperament, je snadno ovladatelný, učenlivý, pracovitý a dobře spolupracuje s lidmi. Dospívá v pozdějším věku. Je jediným původním českým plemenem typu galakarosiéra.
Využití
Několik staletí byl majestátný vzhled starokladrubského koně nedílnou součástí slavnostních ceremoniálů na císařském dvoře a pro ceremoniální účely byl využíván i vysokými církevními hodnostáři. Doba se poněkud změnila, ale majestátnosti starokladrubského koně se čas naštěstí nijak nedotkl, i když jeho dnešní využití je pochopitelně o něco širší. Své přednosti kočárového koně uplatňuje vynikajícím způsobem ve vozatajském sportu. Ale stejně tak se využívá k drezúře nebo i rekreačnímu ježdění. A neméně důležité je i to, že pro své výborné povahové vlastnosti je Starokladrubský kůň ideálním koněm pro hipoterapii.
Zdroj: www.konici.cz
Arabský plnokrevník
6. září 2010 v 19:33 | ADMINKAFoto

Říká se o nich, že jsou nejkrásnějšími a nejušlechtilejšími koňmi na světě. Každé plemeno odvozuje svůj původ právě od nich. Málokteré spojení člověka a zvířete je opředeno tolika legendami a pověstmi jako pouto mezi pouštním nomádem a jeho koněm - arabským plnokrevníkem.
Původ a historie
Beduíni věří, že první arabský kůň se na světě objevil již 3000 let př.n.l., počátek chovu těchto koní však spadá pravděpodobně až do 18. století př.n.l. Arab pochází ze severní Afriky a okolních východních zemí - především Egypta a Arabského poloostrova, který jim dal jméno. Díky jejich schopnosti přizpůsobit se pouštním podmínkám byli využíváni pouštními kmeny a vytvořili pro své jezdce dokonalé spojence. Rychlé, vytrvalé, schopné přežít v náročných podmínkách.
V sedmém století našeho letopočtu začaly muslimské výboje a díky nim stanuli na evropské půdě krom bojovníků i jejich koně. Díky tomu došlo k obohacování evropských chovů arabskou krví, nejprve se tak stalo ve Španělsku, následně po celé Evropě.
Ačkoliv v Evropě posloužil především pro obohacení a zlepšení místních plemen, popřípadě k vyvinutí ras nových, v Arábii pokračoval chov čistokrevných arabských plnokrevníků dál a dodnes zůstává nejčistokrevnějším koňským plemenem planety, jehož krev koluje v žilách téměř všech koní po celém světě.
V současné době jsou arabští plnokrevníci chování v mnoha hřebčínech a chovných stanicích po celém světě, doménou toho plemene však stále zůstává Blízký východ a především Arabský poloostrov.
Popis plemene
Arabský plnokrevník je prý považován za nejkrásnější zvíře na světě, přestože mezi koňmi patří k nejmenším - kohoutková výška se pohybuje jen mezi 144,2 až 152,5 cm. Jen pro představu, plemena s průměrnou výškou pod 148 cm jsou již většinou klasifikována jako poníci.
Nejobdivovanější částí těla bývá u arabů hlava. Je velmi jemná a poměrně krátká, s výrazně konkávním nosem (tzv. štičí hlava) a nízko umístěnými velkými nozdrami. Také posazení malých uší, stejně jako široké čelo s jemnou vypuklinkou mezi očima, je pro toto plemeno typické.
Hlava je výrazným obloukem nasazená na elegantní klenutý krk, který ladně přechází ve vysoký kohoutek, napojení krku na plece je výrazné. Na krátký, lehce prohnutý hřbet navazují silná bedra a delší rovný kříž. Ocas je nasazen vysoko na zádi a v pohybu jej kůň nese obloukovitě vzhůru. Arabové mají suché, čisté nohy s jasně patrnými šlachami a nepříliš rozměrnými holeněmi.
U arabů jsou povoleny všechny barvy, nejčastější jsou bělouši, hnědáci, ryzáci, vzácnější pak vraníci.
Charakteristika
Povaha arabského plnokrevníka je téměř stejně legendární jako jeho vytrvalost. Původní beduínští jezdci milovali své koně jako členy rodiny a mezi nimi a koněm vznikalo pouto naprosté věrnosti a lásky, které jsou arabští koně schopní dodnes. Přes svůj temperament mají výbornou povahu a charakter.
Využití
Dříve sloužil arabský plnokrevník svým pánům v poušti hlavně k přežití, díky tomu získal velkou vytrvalost a odolnost. Své využití v současnosti nachází po sportovní stránce v závodech vytrvalosti (endurance) a rovinových dostizích. Pro drezúru a parkur toto plemeno není vhodné, ačkoliv téměř každý parkurový či drezurní kůň má arabské prapředky.
Arabský plnokrevník je díky svému elegantnímu exteriéru a pověsti nejkrásnějšího koně planety velmi vhodný k výstavám.
Zajímavost
Možná právě kvůli své kráse a věrnosti se toto nejstarší koňské plemeno často stává uměleckým námětem, ať už se jedná o starověké a středověké malby a rytiny či moderní umění. Mezi hlavní hrdiny patří arabský plnokrevník například v knihách Waltery Farleyho (Černý hřebec - také zfilmováno), láska mezi jezdcem a koněm a posvátný arabský vytrvalostní dostih přes poušť se objevuje jako hlavní motiv také ve filmu Ohnivý oceán
Zdroj: www.konicci.cz
Fríský kůň
6. září 2010 v 19:31 | ADMINKAFoto

Původ a historie
Původ a historie
Historie fríského koně sahá až 3000 let zpátky do minulosti. Své pojmenování dostal podle holandské provincie Friesland ležící v severním Holandsku. Tato část země je proslulá jejich chovem. Ve středověku byl fríský kůň oblíben rytíři především kvůli jeho síle a eleganci. V německém hřebčíně (Marbachu) používali fríské koně již od 17. století. Hřebec Romke 234 byl v 70. letech 20. století využíván také k regeneraci chovu starokladrubského vraníka u nás ve Slatiňanech.
I přes svoji výjimečnost fríský kůň téměř vyhynul. V roce 1913 zbyli ve Frísku pouze tři plemenní hřebci. Plemeno zachránila až druhá světová válka, kdy se museli holandští zemědělci vrátit ke koním. K další krizi v chovu fríských koní došlo v 60. letech minulého století. Byla však zažehnána a chov se poté rozšířil do celého světa. Svaz chovatelů, který byl založen již v roce 1879, dostal v roce 1954 titul "Královský".
Charakteristika
Fríští koně vynikají učenlivostí, výborným charakterem, mírnou, přátelskou povahou a elegancí.
Popis plemene
Dnešní fríský kůň je vždy vraník bez odznaků, v kohoutku měří klisny v průměru 156 cm a hřebci 163 cm. Je o něco menší a rychlejší než bývali jeho chladnokrevní předci. Přesto si zachoval sílu, odvahu a přívětivou povahu. Hlava je dlouhá a má inteligentní výraz. Krátké uši mají špičku zatočenou dovnitř. Hříva a ocas jsou dlouhé a husté a bývají často zvlněné. Tělo fríse je svalnaté a robustní, dobře stavěné s válcovitým trupem. Dominantou je vysoko nasazený krk a louplá záď. Typickým znakem plemene jsou nohy s rousy.
Chov
- Pro evropské podmínky udává tón plemenná kniha Friesch Paarden Stamboek (FPS) se sídlem v Drachtenu v Holandsku. Jsou zde registrováni plemenní hřebci i klisny. O zařazení rozhoduje jak exteriér (výška, typ, nohy a rámec), tak index příbuzenské plemenitby a výkonnostní faktory.
- Hříbě je většinou hodnoceno komisařem přímo z Holandska. Po třetím roce probíhá další exteriérová inspekce.
- V ČR příliš fríských koní zatím není. Často se spíše importují levná hříbata. V poslední době se však v importu objevují i velmi dobré kusy, které budou jistě přínosem. Pro české chovatele byla založena Asociace chovatelů fríských koní.
Využití
V minulosti se frísové využívali především jako koně rytířů, v zemědělství nebo v klusáckých dostizích. Pracovali také na venkově. Dnes je považujeme za koně reprezentativní, které vídáme především na přehlídkách. Díky své pohyblivosti a temperamentu jsou ceněni také v drezúře či při různých show v cirkusové manéži. Především jsou to ale koně kočároví, známí například z tradičních přehlídek, kde jsou zapřažení do dvoukolových vysokých vozíků zvaných "sjees". Vozatajci jsou při nich oblečeni do typických selských krojů. Dávno už jsou doby, kdy měl hlavní postavení v pohřebnictví.
Od roku 1986 zajišťuje spřežení fríských koní rozvážku zboží u jednoho z významných obchodních domů v Londýně.
Zdroj: www.konicci.cz
Anglický plnokrevík (A1/1)
6. září 2010 v 19:19 | ADMINKAFoto

Původ a historie
Anglický plnokrevník byl vyšlechtěn v Anglii v 18. století. Jindřich VIII., který vybudoval hřebčín v Elthamu, zkřížil španělské a italské koně s rychlými anglickými koňmi. Díky nim začaly být dostihy populárním a vyhledávaným sportem. Alžběta I. založila hřebčín v Tutbury. Za její vlády prestiž a obliba závodů vzrostla tak, že některé dostihy trvaly i několik dní. Její syn, Jakub I., nechal postavit v Newmarketu jedno z nejproslulejších dostihových středisek, které dodnes patří k nejznámějším na světě. Charles II., který nechal vybudovat dvanáct dostihových drah a stanovil pravidla dostihů, se nejvíce zasloužil o vyšlechtění anglického plnokrevníka. Panovník nechal do Anglie přivézt stádo arabských klisen. Tyto klisny řadíme do skupiny tzv. "královských klisen", ke kterým posléze přibyli i tři legendární orientální hřebci:
- Darley Arabian byl v syrském Damašku vyměněn za zbraně a dovezen do Anglie. Je předkem nikdy neporaženého Eclipse.
- Byerley Turc byl ukraden anglickým kapitánem při tureckém obléhání Vídně v 17. století. Nejslavnějším pokračovatelem linie je Herold.
- Godolphin Barb byl z Jemenu poslán jako dar do Francie, ze které se po letech strastiplného života dostal do Anglie. Mezi jeho výjimečné potomky patří bezesporu Matchen.
Roku 1770 se přestali pro chov anglického plnokrevníka používat arabští koně a začal se chovat pouze čistokrevně.
Anglický plnokrevík má uzavřenou plemennou knihu (tzn. do plemenné knihy je zapsán pouze kůň, který má oba rodiče zapsané v plemenné knize anglického plnokrevníka). Počátek plemenné knihy se datuje již v roce 1791, kdy vznikla předmluva a v roce 1808 první díl. Plemenná kniha vychází od té doby v pravidelných intervalech.
V České republice se chovem anglického plnokrevníka nejvíce proslavil hřebčín Napajedla a Mimoň.
Popis
Hlava je jemná a ušlechtilá. Od jiných plemen (např. araba) se odlišuje rovným profilem.
Anglický plnokrevník je vysoký štíhlý kůň s dlouhým hřbetem a krkem. Má výrazný kohoutek a nízko nasazený ocas. Zadní nohy jsou dlouhé, s dobře utvořenými hlezenními klouby, což umožňuje silný odraz. Pro maximální rozšíření plic je důležitá hloubka hrudníku.
Nejčastěji se vyskytují hnědáci, ryzáci a bělouši (těch je nejméně), povoleny jsou bílé odznaky.
Plemenné znaky
Anglický plnokrevík (zkratka A1/1) nemusí splňovat žádné standardy k uchovnění. Pro anglického plnokrevníka je důležitá pouze rychlost, na základě které je zařazen do chovu. Přihlíží se jen k obvodu holeně, který by neměl být menší než 20 cm.
Většina koní ovšem splňuje tato kritéria:
- KVH od 165 cm do 175 cm,
- obvod hrudi od 180 cm do 195 cm,
- hmotnost od 500 kg do 600 kg.
Akce nohou je nízká a chod úsporný a dlouhý.
Charakteristika
Každý anglický plnokrevník je osobnost. Utváří si své názory, za kterými si pevně stojí. Když se mu něco nezdá, velice snadno znervózní. Proto není vhodným koněm pro začátečníky, netrpělivé a nervózní jezdce.
Na druhou stranu je anglický plnokrevík jedno z nejchytřejších plemen na světě. Lze z něho (i po dostihové kariéře) vychovat klidného, citlivého a spolehlivého koně, na kterém můžete jezdit jen na ohlávce nebo i bez ní. Chce to jen dostatek času, lásky a trpělivosti. Rozhodně to stojí za vyzkoušení, protože anglický plnokrevník umí dát najevo svou vděčnost..
Využití a sport
Anglický plnokrevík byl vyšlechtěn výhradně pro dostihy, kde může uplatnit svoji rychlost. Díky využití v dostihovém sportu se toto plemeno zachovalo až do dnes. Bohužel každoročně zemře na dráze mnoho koní. Koně, kteří se dočkají konce své dostihové kariéry, bývají často fyzicky i psychicky odrovnáni.
Anglický plnokrevník se využívá i v ostatních sportech (většinou nižší úrovně), na rekreaci nebo horsemanship (ve kterém může uplatnit svoji inteligenci).
Zajímavost
U anglických plnokrevníků se neměří výška v kohoutku.
Zdroj: www.konicci.cz
Andaluský kůň
6. září 2010 v 19:16 | ADMINKAFoto
Původ a historie
Andaluský kůň patří mezi teplokrevná plemena. Společně s arabským plnokrevníkem a berberským koněm se podílel na vývoji světových plemen. Dlouhá staletí byl znám pod názvem španělský kůň, konečné jméno však dostal podle oblasti chovu, slunné Andalusie.
Pravý původ andaluského koně je poněkud nejasný. Je jisté, že plemeno vzniklo v jižním Španělsku, pravděpodobně křížením původních koní sorraia s koňmi muslimských nájezdníků - araby, ale především berberskými koňmi. Tímto spojením vzniklí koně byli nadále pečlivě šlechtěni kartuziánskými mnichy v chovných střediscích v Cordobě, Seville a obzvláště v klášteře Jerez de la Frontera, kde byla vyšlechtěna nejčistší forma andalusana.
Nadějně vznikající plemeno bylo málem zničeno pokusy křížit andalusany s těžkými koňmi za účelem získání mohutnějšího zvířete, tomu se naštěstí, právě díky pečlivé čistokrevné plemenitbě, kartuziánským mnichům podařilo zabránit.
Andaluský kůň, unikátní výsledek španělského chovu, se stal základem mnoha dalších plemen. Jeho přímými potomky jsou například lipicáni, mimořádný podíl měl andalusan také na vzniku kladrubského koně, španělská krev koluje také v žilách fríských koní, clevelandských koní nebo velšského coba. Mezi jeho příbuzné patří i lusitán a také mnoho amerických plemen je španělskou krví ovlivněno. Lze tedy říci, že andaluský kůň skutečně ovlivnil celý koňský svět.
Popis a charakteristika
Andalusan se pyšní příjemným zaobleným exteriérem. Má velice impozantní hlavu, často s jemným klabonosem a znaky (dědictví po berberském koni). Dalším výrazným rysem stavby těla je silný, jemně klenutý krk, mohutné plece a krátký rovný hřbet se silnou zádí a nízko posazeným ocasem. Kohoutková výška je většinou kolem 155 cm.
Nohy andaluského koně jsou štíhlé, čisté, s perfektním uspořádáním kloubů, silná stehna dokreslují dojem oblé zádi. Chody tohoto plemene jsou hrdé a vznosné, výrazné a předurčují andalusana pro vysokou školu.
Mezi obvyklá zbarvení těchto koní patří hnědáci a bělouši různých odstínů a kombinací, typická je například kombinace bílé srsti a tmavé hřívy. Také kvalita a vzhled žíní hřívy a ocasu dělá z andaluských koní tak výjimečné a impozantní plemeno, hříva a ocas jsou velmi bohaté, dlouhé a přirozeně výrazně zvlněné. U hřebců se hříva nechává dlouhá, klisnám bývá stříhána nakrátko, aby vynikla linie krku.
Plemeno se vyznačuje mírnou povahou, nepostrádá však temperament a odvahu. Koně jsou inteligentní, přátelští a ke svému majiteli či ošetřovateli jsou schopni vytvořit si poměrně přátelský vztah.
Využití
Andalusana lze označit za koně vysoké školy. Stejně jako většina plemen vyšlechtěných z jeho krve je vhodný pro vysokou drezuru. Nevyniká rychlostí, ale je houževnatý a vytrvalý. Kromě vysokých drezurních škol a barokního ježdění je využíván k zápřahu, práci s dobytkem a k tradičním španělským disciplinám (např. doma vaquera či doma classica), je také velmi oblíbeným plemenem pro corridu (býčí zápasy).
Ve středověku byli andalusani pro svůj mohutný impozantní exteriér velice žádáni evropskými panovníky a dodnes si můžeme andaluských koní všimnout například ve filmech, kde převážně nosí právě pány a dámy z nejvyšších tříd. Mezi filmaři jsou oblíbeni jak pro již zmiňovaný vzhled tak i pro mírnou povahu, inteligenci a učenlivou povahu.
Zdroj: www.konicci.cz
Český teplokrevník (ČT)
6. září 2010 v 19:13 | ADMINKAFoto

Původ a historie
Český teplokrevník jako by v sobě odrážel spletitou historii českých zemí, které jsou svou polohou v srdci Evropy přímo předurčeny k tomu, aby se v jejích dějinách střetávaly nejrůznější vlivy.
I v českém teplokrevníkovi se střetává krev nejrůznějších plemen, která se podílela na vzniku tohoto koně. Ale jak to všechno začalo?
V habsburské monarchii měly na vývoj chovu koní významný vliv vojenské hřebčíny, které produkovaly plnokrevné, polokrevné, arabské a angloarabské plemeníky. Tento vliv se pochopitelně dotýkal i chovu koní v zemích Koruny české. Základ chovu teplokrevných koní v Čechách a na Moravě tak tvořily, kromě nepatrného podílu původních plemen, právě polokrevné kmeny vzešlé z vojenských hřebčínů, jmenovitě kmeny Furioso , Nonius, Gidran a Przedeswit.
Český teplokrevník hřebčínského chovu vzešel z kmenového stáda clevelandských klisen pocházejících z chovu v Kladrubech nad Labem a z klisen patřících k již zmíněným polokrevným kmenům. Později byl pak chov teplokrevných koní ovlivněn východofrískými zejména pak oldenburskými hřebci, kteří se využívali ke zvýšení mohutnosti.
V takto se rozvíjejícím chovu českého teplokrevníka vzniklo několik krevních linií, z nich je třeba zmínit linii Bystrý, nazvanou podle jejího zakladatele hřebce Bystrého, narozeného roku 1919, tato linie se stala nejrozšířenější oldenburskou linií v chovu českého teplokrevníka.
V letech po druhé světové válce se typ českého teplokrevníka začal ustalovat, ale zároveň v této době dochází i k útlumu chovu koní, jenž se pochopitelně dotýká i chovu českého teplokrevníka. Český teplokrevník, který ztrácí na významu jako kůň pro práci v zemědělství, je proto převeden z robustního typu koně určeného především pro využití v tahu na moderního teplokrevníka s převahou jezdeckého typu. Děje se tak prostřednictvím křížení s hannoverskými, trakénskými a plnokrevnými hřebci.
Na začátku sedmdesátých let víceméně splývá Český teplokrevník s moravským teplokrevníkem. Od roku 1971 je pro populaci teplokrevných koní v Čechách a na Moravě používán název český teplokrevník, v rámci toho se pak rozlišuje Český teplokrevník českého chovu český teplokrevník moravského chovu.
Český teplokrevníkse jako plemeno vyvíjí i v současné době a to v rámci šlechtitelského programu, který realizuje Svaz chovatelů českého teplokrevníka.
Charakteristika
Český teplokrevník je kůň s dobrou konstitucí, který je poměrně dlouhověký. V jeho vzhledu se objevují znaky, které zřetelně odkazují na jeho kočárové předky. Povahově je Český teplokrevník charakterním koněm, který se dobře chová ve stáji, je přiměřeného temperamentu, dobře krmitelný a učenlivý. Jeho chování pod sedlem je dobré, je to s chutí skákající kůň.
Vzhledově jde o moderní typ ušlechtilého a výkonného koně s dobrými a výraznými liniemi a dobře vyvinutými svalovými partiemi. Hlava je ušlechtilá suchá, oči jsou výrazné s klidným výrazem, stejně tak jsou výrazné i nozdry. Krk je dostatečně dlouhý, dobře osvalený, zmenšující se směrem k hlavě, nasazený v mírném oblouku, lehce a pravidelně ohebný mezi hlavou a kohoutkem. Lopatka je dlouhá a šikmá s dobrým osvalením plece. Přiměřeně dlouhý kohoutek přechází v pevný, středně dlouhý, pružný hřbet, na něj navazují pevná, dobře vázaná bedra. Končetiny jsou silné, svalnaté se suchými výraznými klouby. Barva srsti je v převážné míře hnědá nebo ryzá, může se však vyskytovat i bílá nebo plavá, poměrně vzácná je černá barva.
Plemenné znaky
Výška v kohoutku se pohybuje v rozmezí 165 - 175 cm.
Obvod hrudníku je 200 cm.
Obvod holeně je 22 až 23 cm.
Hmotnost je 600 kg.
Využití
Dříve byl český teplokrevník využíván pro práci v zemědělství, především pak v tahu. Současný typ českého teplokrevníka je ale mnohem více jezdeckým typem všestranného koně, u kterého se nabízí široká škála jeho využití ať už v jezdeckém sportu a v jeho nejrůznějších disciplínách, včetně soutěží všestrannosti, nebo v rekreačním ježdění.
Zdroj: konicci.cz
diskuse - koně
2. září 2010 v 20:37 | ADMINKAAhojky všichni
už jste jistě dávno pochopili že můj blog je o koních a tak si uděláme menší diskusi ...
... své názory na koně atd. piše do komentu ...
Zatím pp

















